Welfare je velké téma i v hiporehabilitaci, říká prezidentka HETI Věra Lantelme Faisan

V čele světové organizace v oboru hiporehabilitace (HETI) působí od letošního června Ing. Věra Lantelme Faisan, DiS, fyzioterapeutka v hipoterapii, předsedkyně renomovaného vzdělávacího střediska Svítání z.s., koordinátorka Evropské sítě hipoterapie (EEATN), autorka odborných publikací, dlouholetá předsedkyně České hiporehabilitační společnosti a také nadšená majitelka irského plnokrevníka. V současné době žije ve Francii v Lyonu, ale klidně ji můžete potkat v některém z českých středisek, když vyrazí vypomáhat při intenzivní hipoterapii.

HETI (Horses in Education and Therapy International) - Mezinárodní organizace pro hiporehabilitaci sdružuje a podporuje provozovatele z celého světa. Letos slaví 50. výročí svého vzniku. 

To je skutečně úctyhodné portfolio v oboru rozvoje hiporehabilitace. Ty jsi prioritně koňák, nebo fyzioterapeut?

Já jsem prioritně zootechnik, studovala jsem na ČZU. A někdy v roce 1998 jsem poprvé uviděla hiporehabilitaci v televizi, a to mě úplně vzalo a řekla jsem si jo, tohle chci dělat. Pak jsem hledala vzdělání v oboru fyzioterapie a našla jsem školu, kterou jsem tehdy mohla studovat dálkově. Vystudovala jsem a dál jsem pokračovala vzděláváním v hipoterapii – kurzy v ČR a USA.

Pokud vím z jiných rozhovorů, svět tě lákal a působila jsi v Saudské Arábii. Proč zrovna tam?

To bylo v roce 2002, kdy jsem pracovala jako fyzioterapeut, ale platy byly opravdu mizerné. A jak jsem takhle šla s tou výplatou, tak jsem si řekla, že takhle to dál nejde. Rozhodla jsem se, že pojedu pracovat do zahraničí. Přihlásila jsem se do agentury a trvalo to asi dva roky, než jsem vyjela, protože v té době jsme ještě nebyli v Evropské unii, do Velké Británie, Irska to nebylo možné, Amerika také nedosažitelná. V tu dobu opravdu jen Saudská Arábie otvírala posty i pro nás.

To jistě vyžadovalo nějakou odvahu. Máš ji pořád, i ten tah jít dál a zkoumat nové obzory a zlepšovat, co se dá, nebo už máš pocit, že jsi na tom vrcholu vědění a zkušeností a můžeš rozdávat?

Ano, však víš, že rozdávám (autorka rozhovoru poskytuje služby v hiporehabilitaci – pozn. red.), ožilo opět sdružení Svítání, kde máme české lektory s nejvyšší kvalifikací a vzděláním a také mezinárodní tým expertů. Takže ano, rozdáváme, ale pořád se učím.

https://hipoterapie-kurzy.com

Jaké je postavení české hiporehabilitace ve světě v současné době?

Když jsme ze začátku jezdily do světa, otevřely jsme kurzy pro zahraničí účastníky, ještě s Terezou Honců z Caballina. Vrhly jsme se do kurzů zaměřené na batolata a kojence , přeložily do angličtiny a vlastně jsme udělaly základní kurz hipoterapie v angličtině. Lidé, kteří se sem přijeli vzdělávat ze zahraničí, byli ohromeni tou strukturou, kterou tady máme, jasnou metodikou. Česká republika má také náskok v tom, že máme poměrně silnou národní asociaci s třicetiletou historií, zatímco mnoho zemí zastřešující organizaci nemá. Je to tam roztříštěné, každý si hraje na vlastním písečku, ale také hůře získává informace. Mnoho zemí nemá ani svůj vzdělávací systém, takže mají různé kurzy …Minulý víkend jsem byla v Polsku, kde mají sice národní organizaci, ale chybí jednotný systém vzdělávání. Existuje tam řada víkendových kurzů hiporehabilitace, takže si dokážeš představit kvalitu a úroveň praxe. Tomu se Česká republika vyhnula, protože je prostě jeden národní vzdělávací systém a národní organizace, která stanovuje nějaké standardy.

Mají hiporehabilitaci v některých zemích hrazenou zdravotní pojišťovnou?

Je jen pár zemí, kde mají tyhle terapie hrazené. A i když to mají hrazené, stejně klienti něco doplácejí. Myslím, že je to sci-fi, aby to bylo úplně placené státem.  Jde o to, aby to bylo hrazené alespoň částečně.

Před patnácti lety jsi nastupovala do předsednictva České hiporehabilitační společnosti.  Jaká byla tvá představa a očekávání?

Nastoupila jsem v roce 2009 jako členka představenstva, ale po dvou letech jsem odešla, protože jsem přišla s velkými vizemi, nápady a vkládala jsem do toho hrozně moc energie, ale žádnou energii jsem nedostávala zpátky. Prostě ti členové byli tak nějak už unavení a moc nespolupracovali. Mě to tenkrát úplně vysálo. V roce 2013 jsem byla oslovena, jestli bych se nevrátila. A to už jsem šla s úplně jiným nastavením – že to chci dělat, že mě to baví, takže už jsem neměla to očekávání od členů, že budou spolupracovat, že budou také nadšení, a tím pádem jsem na to tu energii měla. Je to vždycky o nastavení, s čím do toho člověk jde. Očekávání jsou smrtelná.

Jaké máš nastavení teď, v HETI?

Je to stejné. Chci tady být, chci to dělat. Jsem tu vlastně čtvrtým rokem, tři roky jsem byla jako členka představenstva a nyní prezidentka. Je to stejné jako v roce 2013 v ČHS, šla jsem do toho s tím, že mě to zajímá, chci to dělat a vidím v tom potenciál.

Tvoje nejvyšší meta v HETI, čeho bys chtěla dosáhnout?

Teď pracujeme na strategickém plánu na další tři roky a naše meta je zvýšit počet členů. Momentálně máme členy ve 46 zemích, ale na světě je sto devadesát pět zemí, takže tam je ještě velký potenciál. Potřebujeme se také k těm členům přiblížit –  primárně se v HETI mluví anglicky a má se za to, že angličtina je „domluvitelná“ po celém světě, ale není. Na světě je 7000 jazyků, a i když angličtina je nejvíc používaná, jen 19% obyvatel světa jí mluví. Dostávám hodně zpráv od různých členů, opravdu by chtěli ty informace, šířit je ve své zemi, ale je tam velká jazyková bariéra. Takže na tom pracujeme, vymýšlíme takové pozice jako Ambasadoři HETI, kteří by předávali ty informace ve své zemi, protože HETI má mnoho co dát, co se týče odbornosti a zkušeností.

Když se zamyslíme nad tím, co tvoje prezidentství v HETI přináší české hiporehabilitaci, jistě je to prestiž, uznání, respekt. Na druhé straně další zdroje informací a zkušeností ze světa, propojování světové komunity v tomto oboru. Narazila jsi v zahraničí na něco, co tě hodně překvapilo?

Na cestách mě překvapil přístup k welfare koní. Je to dnes horké téma ve světě, ale nejen ve sportu, ale i v hiporehabilitaci. Já jsem žila v tom, že se naši koníčci mají úplně perfektně… ale pak jsem se dostala do určitých středisek, kde se snaží jednat s koňmi tak, aby ten kůň chtěl dělat, co se po něm chce, aby měl jakousi svou volbu. Ze začátku mě takový přístup až rozčiloval, ale postupem času to se mnou opravdu zatřáslo. Mluvila jsem na tohle téma s Lindou Tellington-Jones. HETI je pro mě taky obrovská příležitost setkávat se takovými osobnostmi. Říkala, že se v USA setkává s hiporehabilitačními centry, kde o ty koně není dobře postaráno, kde jsou přetížení, kulhají, mají zdravotní potíže a lidi to nechtějí vidět. Také víme, co se děje po světě v jiných kulturách, kde jsou lidé tvrdí sami k sobě, takže jsou tvrdí i těm koním. Myslím, že i v České republice je třeba znovu to téma welfare zvednout, protože ne všichni koně v hiporehabilitaci jsou spokojení na sto procent, třeba když se nepracuje i s jejich vlastní vůlí. Myslím, že je dobré se znovu tím zabývat. Přiznat si odpověď na otázku – jde opravdu, protože to chce dělat, nebo proto, že ví, že nemá jinou volbu?

Tak oni jsou opravdu v tomhle krásně čitelní… Myslíš, že jsou lidé pracující v hiporehabilitaci empatičtější a lépe vnímají, zda jsou koně na stejné vlně při práci?

Ne každý je ochoten je číst, já to teď poznávám sama na sobě, když mám vlastního koně a chci jeho vlastní vůli respektovat. Někdy je to bolestivé, protože mám prostě nějaké zkušenosti, ale vlastně to moc nefunguje. Najednou musím dát všechno pryč, když ten kůň řekne ne, já teď nechci být ježděn. Pak z něj okamžitě slezu. Já taky nechci, když budu někde na procházce, aby někdo přišel a řekl mi, ať jdu s ním a odtáhl mě proti mé vůli. A my to děláme a myslíme si, že to děláme v dobrém. Tohle znamená velký obrat v myšlení lidí a v těch terapiích vůbec.

Ano, s tím souzním a je dobré mít koně, kterým dovolíme, aby si dovolili dávat najevo, co cítí, a potom s tím nějak pracovat. Ale jak?

Můj kůň nemohl nikdy dávat najevo, co chce nebo nechce. Já ho mám dva roky a teď dává najevo i to, co někdy až zabolí u srdce. Když ti jasně řekne, že teď s tebou prostě být nechce. A já to musím spolknout, přijmout a říct dobře, děkuji, vždyť na to máš právo…

A jak řešit, když přijede maminka s  dítětem, jede k nám třeba dvacet kilometrů – a teď přijde kůň, ale vlastně nepřijde, protože on se dneska rozhodl, že pracovat nechce?

Jde o to, zda máš s tím koněm takový vztah, že to pro tebe tu určitou dobu udělá. Řekne si, já vím, že teď mám pracovat a prostě jdu, protože vím, že mi to pak vynahradíš. Ano, tohle bude velký posun, velký mindset pro nás všechny provozovatele.

Patři k tomu i práce s těmi rodiči? Jistě zájem na tom, aby jejich dítě absolvovalo terapii na koni, který se tomu nebrání a je mentálně i fyzicky v pořádku. Pokud však momentálně není a my terapii zrušíme, zkrátíme, vyměníme koně –  dokážou to respektovat?

Tak je to také o tom terapeutovi nebo instruktorovi, aby měl takový respekt, že to vezmou. Mně už se nestane, že by s tím měli problém, když řeknu, že to dítě pojede jen pět minut, nebo měníme koně. Ale je to o tom nastavení, o dlouhodobých vztazích.

Jsme v tomto ohledu lepší než dřív?

Víš, možná se lidi budou rozčilovat, že o tom budeme psát, ale doporučuji, podívejte se na stará videa. Já si teď zrovna v rámci přípravy online kurzu pouštěla naše stará videa stará deset, patnáct let. Dřív jsem byla spokojená, ale teď to vidím – jasné známky koní, kteří nebyli v pohodě. Tehdy jsem nebyla schopná, a možná ani ochotná, to vidět.

Welfare je tedy zcela zásadní téma tvého působení na postu Prezidentky HETI? Co můžeme v tomto smyslu očekávat?

Tak welfare je základ, předpokládám, že všude je dnes o koně postaráno, ale pak je tu well-being, což jsou vyšší sféry, kde více respektujeme potřeby koně. To je velká výzva … I když budeme dělat, že se nás to netýká, že jsou to jen nějaké řeči, ten pohyb ve světě je tak velký a silný, že nás to doběhne všechny. Kdykoliv mluvím s provozovateli, říkám jim: Nezavírejte oči, mějte připravené dokumenty, videa, jak to děláte. Buďte na tu vlnu připravení. Protože to může být malé, ale také velké. Ve světě je myšlenka zákazu ježdění na koni silná a nepodceňovala bych ji. Je to reálná hrozba pro nás, že jednou nastane všeobecný zákaz ježdění na koni. Když se nás někdo zeptá na welfare našich koní, měli bychom být připravení – ano, jsem si toho vědoma, podívejte se, my pro naše koně děláme konkrétně tohle a tohle, aby měli co nejlepší podmínky… Nelze to jen odbýt vágním prohlášením, že se naši koně mají výborně.

Je to tedy velké téma, budeme se s ním v rámci ČHS setkávat?

Ano, určitě velké téma. Takže pokud bude schůze, konference – znovu se to téma otevře. V HETI na tom pracujeme, máme etický kodex, který je mezinárodní, mohou jej střediska používat, aplikovat.  Nakonec i ten poslední rok byly webináře zaměřené většinou na nějakou oblast welfare.

Jak vyvážit potřeby klientů a welfare – well-being koní?

Pokud jsme dvě – jedna u koně a jedna u klienta, tak za koně rozhoduje trenér nebo vodič. Ve Svítání jsem byla já za klienty a druhá za koně… Někdy jsme se i pohádaly, protože já jsem chtěla víc klientů a ona řekla NE. Pokud jsem současně instruktor za klienty i za koně, tak je to někdy těžké. Ale kdo jiný by měl hájit koně než jeho člověk? Linda Tellington Jones to trefně pojmenovala: „Když se o blaho svého koně nepostaráš ty, tak kdo jiný?“. Mně se líbí termín emocionální banka. To znamená, že bys koni měla vložit na účet do této emocionální banky víc, než vybíráš. Vkládáš do ní dny odpočinku koně, vycházky s pastvou, dostatek času být jen koněm… Vybereš si dvacku, vložíš sto. Když máš v emocionální bance slušné konto, můžeš vybírat – třeba jet s ještě jedním dítětem nad plán.

Máš teď svého koně, plnokrevného „Bishopa“. Jak vypadá vaše soužití?

Bishop je irský plnokrevník, to byl můj sen. Běhal dostihy, dalších osm let hunting. Koupila jsem ho jako  dvanáctiletého, velmi poslušného koně. Protože byl hodný, střídali se na něm jezdci a taky ho půjčovali na sezónu. Když jsem mu dala možnost, aby se také mohl sám rozhodovat, ukázalo se, jak je to pro něj náročné. Dokonce i panikařil, byl vystrašený a utíkal do toho modu, kdy je vlastně pryč, ve svém vnitřním světě. Tak byl zvyklý fungovat – v modu robota. Udělám a pak jdu pryč. Začala jsem ho z toho jeho světa tahat, ale jeho reakce byly hodně silné – nechci se rozhodovat, proč se mám sám rozhodovat? A když pak zjistil, že může, ukázalo se, že nechce cválat, natož skákat. Má toho plné zuby. To je věc, kterou bys třeba nečekala. Když někam jde, jde krokem. Ale neměl problém z pastviny, kde byl napřed sám, protože chtěl být sám, přeskočit metr dvacet vysoký ohradník, ke stádu, které si vybral, a nakonec tam zůstal. Takže můj kůň je pro mě velkým učitelem. Všechno, co dřív dělal, dělal s ochotou, ale jasně ukázal, že to není jeho šálek kávy. To je pro mě velká výzva – nepotřebuji skákat, ale ráda bych si třeba zacválala, ale chtěla bych, aby cválal s radostí a ne proto, že si na něj sednu a vezmu si do ruky bičík. Představ si, že jezdíš a ten kůň se opravdu zastaví, podívá se na mě… pro mě je to známka, že prostě končíme. Slezu a jdu, ale když bys to udělala někde na jízdárně, tak uslyšíš, že je línej… jenže když jsem si druhý den toho koně vzala, tak byl daleko ochotnější. Protože viděl, že může říct „dost“.

Česká majitelka s irským koněm a španělským trenérem ve Francii

Byl by vhodný na hiporehabilitaci?

Myslím, že jo. Je velmi senzitivní, akorát na hipoterapii příliš vysoký, má v kohoutku metr sedmdesát. Mentálně ano, a to je hezké téma, protože ve světě – především se to týká Anglie, Francie, Ameriky, mají programy na práci s vysloužilými plnokrevníky. Dávají je dohromady s lidmi s posttraumatickým syndromem, což jsou hlavně váleční veteráni, kteří přišli z válečných zón. Párují je, protože plnokrevník má stejný problém jako voják. Byl zapřažený, pracovalo se s ním, měl nějaký smysl ve svém životě, ze kterého je ze dne na den vyhozený, a to je stejné u těch veteránů. Takže ti koně procházejí stejným posttraumatickým syndromem. Sama jsem prošla dostihovou stájí, tam je režim jasně daný, a myslím si, že plnokrevníci jsou tak trochu autističtí, že mají rádi opravdu jasný režim. Chtějí vědět, co se bude dít, nemají v oblibě překvapení. A najednou jsou z toho provozu vyhození. Takže je párují a jsou to moc hezké příběhy. Ti koně vlastně pomáhají vojákům a vojáci zase koním. Jinak myslím, že plnokrevníci jsou schopni svou inteligencí pobrat skoro cokoliv a najít se v tom. Proto se zaměřili právě na plnokrevníky, protože se s nimi moc hezky pracuje v rámci psychoterapie. Nejsou moc na nějaké hry, házení balonem a hluk okolo, ani pro ně není vhodné střídání lidí, což právě je výhodou v psychoterapii, kde je jeden klient – jeden psychoterapeut. Pracují spolu třeba měsíce a vzniká tam nějaká vazba. My jsme je měli ve Svítání na hipoterapii. Milovala jsem je, protože jejich pohyb hřbetu je úžasný, mají dlouhý krok přesně v té horizontále, jak to potřebujeme pro miminka. Bohužel většina jich je hodně vysokých.

Věra s Bishopem na vycházce

Nechybí ti v jistě nabitém diáři prezidentky HETI ta přímá práce s klienty vedle koně?

Chyběla, ale mám štěstí, že mám kamarády v Čechách, takže jsem letos byla dvakrát v Ryzáčku pomáhat při intenzivních týdnech hipoterapie. Bylo to moc hezký.

Děkuji za rozhovor.