Iberijská plemena zažívají v posledních letech obrovský boom. Co kdybychom vám ale řekli, že španělský andalusan a portugalský lusitán mají ještě třetího ”sexy bratra”, o kterém jste doteď stoprocentně neslyšeli?
Sama mám doma koně Pura Raza Española, takže jsem se v otázce koní pocházejících z horkého Pyrenejského poloostrova minimálně považovala za takového … poučeného laika, řekněme. Takže, když jsem se dozvěděla o koních plemene Pura Raza Marismeño, doslova mi to vyrazilo dech. Pak jsem viděla několik jejich videí a fotek, a to už jsem sbírala bradu někde na podlaze. „Proč se o nich vůbec neví?!” Zněl, logicky, můj první dotaz. Po té, co jsem se do poznávání těchto koní ponořila ještě o něco hlouběji, už asi znám odpověď. Skutečný poklad zkrátka bývá dobře střežen.
Koně z bažin
Koně Marismeño nejsou hvězdami instagramu (když to zkusíte, jako já, narazíte maximálně na profil jedné španělské kapely a prodejny stavebnin). Člověk za nimi musí jinam. Do míst, kde skutečně žijí a kde se tak trochu zastavil čas. Jedno z nejstarších plemen v Evropě pochází z bažin okolo řeky Guadalquivir. Ta protéká Sevillou a vlévá se do Atlantiku. Dnes je domovem koní Marismeño národní park Doñana o rozloze 543 kilometrů čtverečních. A to doslova. Žádné stáje, žádné boxy, žádné padocky. Tím, kdo má stále největší vliv na podobu a vlastnosti tohoto plemene, je příroda. A není to jen nějaké prázdné klišé. Koně jsou v rezervaci rozděleni do čtyř stád, v každém z nich “operuje” jeden hřebec, plemeník. Díky tomuto divokému životu a drobným, ale zásadním šlechtitelským snahám, má plemeno unikátní vlastnosti. Jednou z nich je genetická rozmanitost. Tělesně jsou podobní jiným iberijcům, tedy kohoutková výška mezi 150 až 170 centimetry, rovná hlava, široký hrudník, pevné, ale jemné nohy, a celkově silné tělo. Navíc ale mají obrovskou škálu barev a naprosto bezkonkurenční odolnost. Ta se u nich vyvinula právě díky lokalitě, kde žijí. Tito koně čelí přírodním vlivům v nejrůznějších formách. Jsou zvyklí na velmi vysoké teploty, sucho, putování za potravou. A pak druhý extrém, a to je zima, vlhko a bahno, v oblasti bývají dokonce záplavy. Díky tomu jsou koně Marismeño ohromujícím způsobem tvrdí, odolní vůči chorobám, a většina z nich nepotřebuje nijak zvlášť opečovávat. Nedostávají žádné přídavné krmivo, a nejsou dokonce ani odčervováni, protože to nedovolují pravidla chránící životní prostředí národního parku.
Takto (řekněme na naše poměry až extrémně) pastevně žijí koně většinu svého mladého života (chovné klisny pak samozřejmě trvale). Jen jednou do roka, v červnu, se stáhnou všichni koně z národního parku, a je z toho velká událost. Festival La Saca de Las Yeguas. Stáda koní jsou pomocí honáků doprovázeni na posvátnou pouť do města Almonte, kde jim požehná kněz, pak klisny a jejich potomci procházejí tříděním a jsou přiřazeny ke svým majitelům. Jedině to je chvíle, kdy o ně člověk nějak výrazněji pečuje a kontroluje jejich stav. Pak jsou koně vystaveni v blízkém městečku El Rocío.
Člověka hned napadne, že to je sice krásné, když se někde na světě ještě chovají koně takto v souladu s přírodou – ale zda to plemeno je vůbec nějak jezdecky a pracovně využitelné, když ti koně žijí vpodstatě zcela divokým způsobem. Jedním slovem, je. A jak! Místní – a nejen oni- si Marismeño koně chválí pro jejich odvahu, inteligenci, ochotu k práci a obrovskou přizpůsobivost. Používají se v různých disciplínách, ovšem excelují v práci s dobytkem.
Je zdokumentováno, že tento andaluský styl ježdění – honáctví – je jedním z nejstarších v západním světě, dokonce to z místních dělá jakési předchůdce amerických kovbojů. Celá tato oblast je jistým způsobem unikátní – nejen, že jsou tu koně spjatí s místní krajinou. Ale život místních lidí a farmářů je stále těsně spojen s koňmi. Třeba ve městě El Rocío nejsou silnice, ale výhradně pískové cesty – vše je přizpůsobené jízdě koňmo. Prakticky před každou budovou je úvaziště. Když je v hospodě pět chlapů, před podnikem stojí pět koní. Výjev, který známe spis z westernových filmů je zde každodenní realitou, nad kterou se nikdo nepozastavuje.
Jejich pradávní předkové žili v době mamutů
Primitivní předkové Marismeña žili v této oblasti dávno před Kristem, podle archeologů už tak 20 – 30 tisíc let před naším letopočtem. Tito koně absorbovali mnoho vlivů spolu s tím, jak do této rušné části Španělska později přicházely různé civilizace, včetně Keltů, Římanů, ale také Punové nebo Maurové ze severní Afriky ( oblast leží blízko dnešního Gibraltaru, místa, kde je od sebe evropský a africký světadíl v nejužším bodě vzdálený jen asi 15 kilometrů). Přes tuto bohatou historii bylo Marismeño uznáno jako samostatné plemeno až v roce 2003. Plemenná kniha byla dokonce založena ještě později – až roku 2012. Aktuálně je v ní zapsáno jen okolo 1200 jedinců, což z každého z nich dělá jedinečný drahokam.
A teď to nejdůležitější. Určitě vás napadá, jestli je možné takového božského “samoúdržbového” pegasa mít doma, nebo musíte letět na jih Španělska, jen ho obdivovat v dáli přírodní rezervace a snít. Takhle – letenku směr Sevilla si můžete koupit tak jako tak, a pravděpodobně to pro vás bude životní zážitek i samo o sobě. Důležitou informací ale je, že vývoz plemene Marismeño do zahraničí možný je a dokonce se to už děje. A ještě lepší zprávou pro nadšence do iberijců je, že první jedinci už byli dovezeni i do Česka. Snad je tedy jen otázkou času, než první koně Marismeño uvidíme i na tuzemských kolbištích. S jednou klisnou tohoto plemene se seznamte v následujícím rozhovoru:
Modrooká a nebojácná
Taková je podle chovatelky Lady Pechové klisnička Marismeño, která se prohání v jejich hřebčíně Andaluz La Alessandra v Hybrálci. Specializují se tu primárně na chov koní Pura Raza Española, ale majitelce učarovaly i divocí koně původem z andaluských mokřadů. (Foto archiv Lady Pechové)
Kdy jste se s plemenem Marismeño poprvé setkala?
Budou to teď čtyři roky, co jsem poprvé vyjela do jižní Andalusie. Tenkrát jsem s obdivem koukala do národního parku Doñana, kde jsem z velké dálky viděla nádherná stáda koní, kteří se tam volně procházeli. Tenkrát jsem ještě ale neměla ponětí, na co se vlastně dívám. Teprve později jsem zjistila od místních, že víc jak 60 procent koní, které v městečku El Rocío vidím jak pod sedlem, tak třeba v kočárové práci, jsou koně speciálního plemene, které jinde prakticky není k vidění – Marismeño.
Plemeno vás uhranulo tak, že jste si jednu mladou kobylku přivezla už i domů. Řeknete nám o ní víc?
První kobylka je u nás od podzimu loňského roku. Pro každé hříbátko Marismeño je první kontakt s civilizací šok. Během každoroční poutě, kdy se všechna stáda najednou stáhnou z pastvin, tak v tu chvíli dochází nejen k třídění koní, ale současně také k odstavu od matek. Hříbata se rovnou také čipují, kobylkám se stříhá hříva, a podobně. To všechno se zvířaty, která se narodila prakticky ve volné přírodě, takže potřebují čas, aby to všechno zpracovali. My jsme ji dovezli ke známým do stáje v El Rocío hned od matky. A já jsem za ní chodila od samého začátku, dvakrát denně. Jen jsem si k ní sedla do výběhu, a čekala jsem. A ona byla zvědavá, takže kontakt přišel velmi brzy. Než jsem po týdnu odjížděla, už se nechala hladit. Prostě, chtěla lidi. Ta práce je s nimi ze začátku trochu složitější, tím, jak nejsou zvyklí na člověka. Ale jelikož jsou to zvířata velmi kontaktní a zvídavá, navíc chytrá zvířata, tahle bariéra velmi brzy odpadá. Mají nádhernou mechaniku pohybu, a hlavně, jsou to koně nebojácní. Je úplně běžné, že se i naše vymazlená hříbata někdy bojí louže, koukají na spadlou větev a podobně – ona nikdy nic, prostě jde, kamkoliv. Přitom ale ne jako buldozer, je velice jemná. Nikdy do mě nešla, jak to prckové někdy zkouší. Stačilo jednou ukázat, kde je můj prostor, kde její, a bylo hotovo. Takže mně se povahově moc líbí.
Co transport, jak ho zvládla? Jsou to, přece jen, skoro tři tisíce kilometrů.
Nebylo to poprvé, co jsme si nechali přivézt koně do chovu z této lokality, takže už máme spolehlivého přepravce. Není to jen o délce trasy, ale i o tom, že třikrát na cestě se musí koně vyložit, následuje noc v boxe, pak se zase naloží a jedou. A i tentokrát úplně bez problémů. Vozík zažila poprvé při odstavu, pak jsme jí ho ukázali ještě podruhé, a šla do něj prakticky sama. Obecně musím říct, že dovozy iberijců bývají vždycky v pohodě. Vlastně nechápu, jak to ti Španělé dělají, ale je to tak. Nestává se, že by kůň například odmítl nastoupit do přepravníku, protože v něm den předtím jel byť i mnoho hodin.
Jaké s ní máte plány?
Pokud bude ta možnost, chtěla bych k ní najít ještě jednu, stejně barevnou, a kromě práce pod sedlem je i zapřáhnout. To by byl opravdu unikát, protože máme takzvanou perlinu, má modré oči a pigment v kůži má růžový. Srst je krémově plavá. Aby to plemeno u nás bylo vidět, protože jsou to koně šikovní, všestranní, a také velmi krásní. Zatím, pokud vím, je ta naše jediným čistým Marismeñem v Česku.
Text: Michaela Janečková a Lada Pechová
Foto: Lada Pechová, José Garcia Picon
Komentáře nejsou povoleny.