Alexandr Veliký měl svého Bucephala, Napoleon Marenga, americká armáda si hýčkala Reckless, vévoda z Wellingtonu Copenhagena… a polský velikán, maršál Józef Pilsudský, malou ryzku Kasztanku.
Neměla tu správnou image bojového koně. Nesnášela dunění dělostřelecké palby, děsily jí davy jásajících lidí v ulicích. Ve chvílích strachu se doslova lepila na svého jezdce a hledala u něj ochranu. Byla spíš jako věrný pes než kůň.
Kazstanka je v překladu „ryzka“, což bylo její zbarvení a co stále ještě mnozí považují za jistou diagnózu. S výškou kolem sto padesáti centimetrů a krátkým rámcem ušlechtilého těla vypadala elegantně. Neměla zvláštní talent, ani vznosné chody, ale na roli cestovního koně při vojenských pochodech toho moc nepotřebovala. Jejím jediným jezdcem byl velitel Józef Pilsudský, jehož zásluhy o Polsko (a v podstatě o osud Evropy) jsou nedoceněné.
Narodila se roku 1909, možná 1910, to se neví přesně, v malé obci Czapla Male na panském sídle rodiny Romerů, která zde provozovala hřebčín. Jako čtyřletou ji nabídli do 1.brigády polských legií, kde se jí ujal a dovedl do plné služby sám velitel Józef Pilsudský. Stala se jeho oblíbenkyní a nechtěl po ní nic jiného, než aby ho nosila na hřbetě při pochodech. Přitom jezdil ještě jednu klisnu jménem Minka, ale vůči té byl celkem lhostejný, možná proto, že u něj nehledala takovou oporu jako ryzka.
Její původní jméno bylo Fantazja, ale důstojníci usoudili, že se na ni takové jméno nehodí, když jde o boj o nezávislost Polska. Protože jí však také podle jejího zbarvení říkávali ryzka – kasztanka, ujalo se nakonec jméno Kasztanka.
Nejznámější portrét – a bitva o Varšavu
Portrét maršála Józefa Pilsudského na jeho oblíbené klisně Kasztanka z roku 1928 je dílem Woiciecha Kossaka a představuje právě bitvu o Varšavu, které se také říkalo „Viselský zázrak“.
V rusko-polské válce v srpnu 2020 měla Evropa oprávněné obavy možné tsunami revoluce, která se mohla přivalit z východu. Přišel rok 1920 a ruský maršál Michail Tuchačevský 2. července vydal rozkaz – Na Berlín, přes mrtvolu Polska! Proč by si Sovětský svaz neměl vzít zpátky původní území carské říše? Pobaltí, Ukrajina, Bělorusko… a vzhůru na Varšavu! Mladý, inteligentní a schopný maršál Michail Tuchačevskij (příliš schopný na to, aby ho nechal později Stalin naživu) stál před branami polského hlavního města se sto dvaceti tisíci vojáky. Stál ovšem proti geniálnímu stratégovi Pilsudskému. Osud Evropy stál na rozcestí. Pokud by se bolševická vlna převalila přes Polsko, revoluce by zasáhla celý kontinent. Pilsudský měl plán, jak Tuchačevského zastavit, plán, o kterém se v polském sejmu mluvilo posměšně jako o nějakém „zázraku na Visle“. Ani druhá strana ho nebrala vážně. Tuchačevskému se kopie plánu dostala do ruky, ale odhodil jej jako pravděpodobnou polskou dezinformaci. Jenže on se zázrak stal. Grupa Uderzeniova, relativně malá skupina dvaceti tisíc elitních vojáků, provedla „chirurgický řez“ na slabý úsek sovětské linie ze severu, zatímco hlavní síly se opevnily za Vislou. Rudá armáda utrpěla drtivou porážku… Ponechme další vývoj událostí do hodin dějepisu a podívejme se, na další osud milované klisny velitele Pilsudského.
Jako venkovská služka
Kasztanka setrvala ve službě Pilsudského do roku 2022, než odešla na odpočinek a také mateřskou dovolenou. Měla za sebou hodně kilometrů, okamžiků hrůzy z explozí, nákladních aut a neklidných davů lidí.
Byla jako venkovská služka. Půvabná a svěží, plachá a někdy výbušná a trucující, vzpomínal Pilsudký. Ve své knížce „Moje první bitvy“ popisuje příjezd do města Novy Sadec: „Bylo příjemné přijet do města. Měl jsem jen problémy s Kasztankou. Když jsme vstoupili na most přes Dunajec, který byl poničen explozemi, házela hlavou, jako kdyby říkala, že pro její uctivou existenci je to příliš nebezpečné. Nelíbily se jí davy lidí a vyhýbala se s frkáním i těm nejmenším loužičkám, aby si náhodou neušpinila své bílé podkolenky.“
Tajemné souznění
Neměla pochopení ani pro krásy města Krakow. Když je míjela auta, třásla se po celém těle ještě dobu po tom, co auto přejelo. Ani už vzdálený hluk motoru ji neuklidnil. Pro ni to byla autostrašidla.
Kaštanku jezdili během jejího života jen tři lidé – vynikající jezdkyně Maria Romer z rodiny původních majitelů, maršál Pilsudský a devítiletý chlapec z Kety. Po válce zůstala zpočátku ve stájích ve Varšavě, ale od roku 2022 zůstala natrvalo u Lublinského Uhlanského pluku v Minsk Mazowiecky, odkud si ji čas od času bral k sobě Pilsudský. „Klisna ho vždy vítala, otírala se o něj nosem,“ píše Aleksandra Pilsudská, „bylo to až dojemné. Mezi nimi existovalo nějaké tajemné souznění.“ Během pobytu u Uhlanského pluku měla ryzka dvě hříbata po státních hřebcích – klisnu Mera a hřebce Niemen, obě hříbata pojmenovaná po zdejších řekách („Mera“ – na památku řeky protékající Żułówem, rodovým statkem, kde se maršál narodil). Naposledy na Kasztance Pilsudský seděl 11. listopadu 1927 na vojenské přehlídce ve Varšavě.
Byla inteligentní a velmi přátelská, avšak nepříliš vhodná do vojenské služby. Přesto vstoupila do vojenské historie Polska jako nejslavnější válečný kůň a první polské válečné písně byly o ní.
Jedzie, jedzie na Kasztance,
Siwy strzelca strój.
Hej, hej, Komendancie…
Józef Pilsudský krmí Kasztanku ve společnosti svých dcer Wandy a Jadwigy, a pobočníků, poručíka Michala Galinského a poručíka Jerzyho Jablonowského.
Tvrdohlavá ryzka
Pilsudský o ní také píše jako o vrtošivé, bojácné, rozmazlené, zoufale hledající úniky při slavnostním vstupu do měst. Choval se k ní však jemně a ohleduplně, přestože to s ní někdy nebylo snadné: „Jednou se ženisté dohadovali, kolik koní poberou na trajekt. Požádali mě, abych své koně na druhou stranu nebral. Především měli obavy z mé vystrašené ryzky, která by mohla sebe nebo jiné zranit, kdyby z trajektu vyskočila. To mě naštvalo, ale uznal jsem, že mají pravdu, zvlášť pokud šlo o noční transport. Kasztanka může počkat do rána. Když pojede, uvidí místa, odkud pocházela. Byl jsem zvědavý, jak se bude chovat, až uvidí důvěrně známé prostředí. Nešlo to dobře. Rozmazlená ryzka vycítila mou nervozitu, házela hlavou a netrpělivě mi vytrhávala otěže ze zmrzlých rukou. Ztratili jsme tam s ní alespoň dvě a půl hodiny!“
Pán ve vězení a klisna po návštěvách
Když byl Pilsudský internován německými okupanty v Magdeburgu, přebývala Kasztanka postupně na několika panstvích. V roce 1919 našla útočiště ve Varšavě ve stáji 1. pluku lehké jízdy. Když se pak její pán vrátil a usadil se v Sulejówce, dostala se pod křídla 7. Uhlanského pluku v Minsk Mazowiecki. Odsud ji převáželi na přehlídky a jiné oslavy. Z této doby také pochází většina jejích obrazů. Ovšem známá jezdecká socha Pilsudského v Katowicích nás díky jistému anatomickému detailu překvapí – slavný velitel sedí na hřebci.
Konečná stanice
Kasztanka ukončila svůj život za dramatických okolností roku 1927. 11.listopadu ji přivezli na přehlídku. Měla se vrátit vlakem do Minsk Mazowiecky za tři dny. Bohužel ji nepřivázali a klisna lítala ve vagónu cestou ze strany na stranu a přijela těžce zraněná, se zlomenými obratli. Přes veškerou veterinární péči vážným zraněním podlehla 23.listopadu 1927 v pět hodin ráno. Byla pohřbena v Minsku Mazowiecky a na velkém balvanu stojí nápis „Zde leží Kasztanka, oblíbená válečná klisna maršála Pilsudskiho.
V éře Polské lidové republiky byla postava Józefa Pilsudského vymazaná z paměti národa. Cenzura pečlivě likvidovala jakékoliv zmínky v publikacích, které se ho týkaly, a to platilo i pro Kasztanku.
Po válce, když při návštěvě muzea, Michał Rola-Żymierski, maršál Polska ze Stalinovy vůle, uviděl vycpanou „Kasztanku “ a dozvěděl se, že to byl kůň maršála Piłsudského, pomstil se a nařídil exponát spálit. Dlužno dodat, že vycpanina slavné klisny už byla v bídném stavu.
Citáty převzaty z knihy Józefa Piłsudskiho „Moje pierwsze boje”, Instytut Wydawniczy Bibljoteka Polska, Warszawa 1925.
Komentáře nejsou povoleny.