Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

Jak dostat koně přes vodu? Lyonsův systém je jistota★

UVNITŘ CELÁ KAPITOLA KNIHY/ V potoce se voda točí, podemele tvoje oči… Dětská písnička jakoby mluvila z duše některým koním. Náš klusák nesnášel řeky, potoky a už vůbec nedůvěřoval úzkým potůčkům, které nám někde křížily cestu. Tradiční přemlouvání – za koněm, za několika koňmi, na ruce, …  nic nepomáhalo. Až do chvíle, kdy jsem před nepřekročitelným, asi 5 metrů širokým brodem použila metodu amerického horsemana Johna Lyonse.

Gambler jinak nebyl lekavý, ničeho jiného se nebál, prostě naprosto spolehlivý parťák do jakéhokoliv terénu. Přelezl a prolezl cokoliv, co nám přišlo do cesty. Stála jsem asi deset metrů před touhle vodní překážkou. Kůň měl jasno: Stát jako vytesaný ze skály. Já ale měla dost času, takže jsem zkusila Lyonsův systém. Vlastně na tom nebylo nic složitého, jen jsem si připadala jako pitomec, když jsem na jednom místě stála třeba deset minut, zatímco na nás hodovala hovada a další hmyz. Brod jsme nakonec přešli za půl hodiny v naprostém klidu a o něco později jsme se brodili na závodech přes řeku.

Jméno Johna Lyonse se teď vrací mezi české jezdce díky revydání knihy Výcvik koně: Systém malých kroků. Pojďme se na tohoto horsemana, který ovlivnil život mnoha koní a jezdců po celém světě, podívat blíž. Na konci pak naši předplatitelé najdou celý návod, podle kterého jsem u vody postupovala.

John Lyons (*1947)

Žije na svém ranči nedaleko města Parachute v americkém Coloradu. Odhaduje se, že za svou čtyřicetiletou kariéru pomohl více než milionu koní. Pro svou metodu totiž vyškolil i stovky certifikovaných trenérů, napsal řadu knih a jeho odkaz převzal a dál rozvíjí syn Josh.

Stránky Lyons Legacy
www.joshlyons.com

Každý má svého horsemana

I když se kruhovka stala v našich končinách skoro sprostým slovem i díky ustálenému narrativu „honění koně v kruhovce“, leccos usnadní. Důležité je trénovat mysl, nikoliv tělo koně, jak říká Lyons. Jeho systém malých kroků v operantním podmiňování nemůže vlastně nefungovat, protože těch kroků může být mnoho – přesně tolik, kolik je potřeba k dosažení i ambicioznějších cílů, než jen přejít potok. Brendan Wise, o jehož parkurech bez uzdečky jsme psali v nedávném článku, začínal právě u Lyonse a stavěl na jeho základech.

Čtěte: Parkury bez uzdečky – budoucnost, inspirace nebo čiré kaskadérství?

I když od porevolučních let uteklo hodně času, jsou nové přístupy a poznatky, nelze Lyonsovi upřít srozumitelnost, které dobře rozumí i koně. Dnes obchoduje s CBD a do svých videí zaplétá asi až moc náboženských záležitostí, ale jeho metody převzaly a „vytunily“ jeho děti (přestože je varoval, aby se tímhle neživily). Ale kdoví, zda bychom o něm slyšeli, kdyby v Texasu v 80. letech neudeřilo stoleté sucho.

Začínal jako „zloděj koní“

„Když jsem byl v šesté třídě, lezl jsem na koně na pastvinách a jezdil jsem na nich. Svým způsobem jsem začínal jako takový „zloděj“ koní. Netrvalo ani tři dny, než se to rodiče dozvěděli ve škole. Moje kariéra zloděje koní tedy netrvala dlouho,“ řekl Lyons v jednom z rozhovorů.

„Když mi bylo dvacet čtyři, koupil jsem pozemek o rozloze asi pěti akrů, měl jsem na něm pěkný dům a zázemí, a tak mě napadlo koupit koně (protože mít pozemek tady znamenalo mít taky koně). Koupil jsem jednoho na inzerát za tři sta padesát dolarů a asi o pět týdnů později jsem na svých cestách narazil na jezdce s nádherným koněm. Zastavil jsem ho a zeptal se, jestli je na prodej. Prý mám jet za ním ke stáji, a když ukážu, že umím jezdit, tak ho můžu koupit. Za pět set dolarů. Tak jsem učinil, koně mi prodal a vzniklo mnohaleté přátelství. Tito dva koně zahájili mou kariéru s koňmi.“

Horseman, showman i vydavatel

„O tři roky později jsem koupil ranč v Texasu a začal s chovem dobytka. Chtěl jsem být kovbojem. Jenže přišlo stoleté sucho, nízké výkupní ceny a chov dobytka se začal hroutit. Všechno se prodalo, dobytek, vybavení, ale ranč zůstal. Zaměřil jsem se na koně.“

„Po ztrátě v chovu dobytka nastala doba show s koňmi. Můj appaloosa Zip byl tehdy na vrcholu výkonnosti, ale chtěli jsme předvést víc, něco se naučit. Ujeli jsme i ostatními koňáky z okolí asi sto mil na jednu pětidenní kliniku, ale nedozvěděl jsem se tam nic o výcviku koně. Jen jsem se dozvěděl, že je to nejnebezpečnější a nejblbější věc pro lidi i pro koně, kterou můžu dělat. Tak jsem udělal jednu kliniku sám. Jednodenní a zdarma. A podařilo se mi vyřešit problémy koní, se kterými tam účastníci přišli. Jeden chlapík byl tak nadšený, že mi dal dvacet pět dolarů. V té době jsem peníze opravdu potřeboval a tohle mě inspirovalo, že jsem začal dělat kliniky a pokračoval v tom dalších 40 let.“

Lyons měl svou vlastní televizní show a časopis se sto tisíc předplatiteli. Napsal dvacet knih, produkoval instruktážní videa a manuály, vzdělával stovky profesionálních trenérů po celém světě a pracoval se statisíci koňmi.

Jeho učitelé

„Mentora jsem v začátcích neměl, ale pokud bych někoho chtěl jmenovat, tak by to byl ten chlápek, co mi prodal toho tennessee walkera za 500 dolarů. On nebyl nějaký špičkový super trenér, ale měl černou klisnu, křížence morgana a quartera. Dokázal s ní dělat tolik věcí, já toho tehdy ještě tolik neuměl. Přiměl mě myslet jinak, inspirovat se. Hlavní bylo zjistit,  že koně umí myslet, takže se s nimi dá dělat spoustu věcí. Při práci s dobytkem už nešlo o koně na vyjížďky, ale partnery při práci. Musel jsem je učit, aby uměli vše, co jsem od nich potřeboval.“

„Pak začala show. Učení lidí. Trénoval jsem Zipa, to byl vlastně pracovní kůň, o víkendu jsem ho naložil do pickupu a jel na show. Jednou jsem si chystal Zipa na show a jeden chlapík ke mně přišel a říkal, že potřebuju martingal a jiný udidlo a další věci, aby kůň líp couval. Pak jsem s tou vší výstrojí couval a kůň šel tak rychle, že přepadl dozadu. Naštěstí se mi nic nestalo, ale podle mě to byla ta nejblbější věc, co jsem udělal. Vzal jsem koně zpátky do stáje a všechny ty věci z něj sundal. Ten den jsem si řekl, že pokud nedokážu cokoliv na stihlovém udidle, už na žádného koně nepolezu. Tahle příhoda změnila moje myšlení. A pak jsem zavedl pravidlo, že pokud neopravím koně na klinice, bude to mít jeho jezdec zdarma. Nikdy si ale nemohu být jistý, jestli se mi to podaří.“

Když kůň reaguje vyděšeně, pak bychom s ním měli zacházet stejně jako s pětiletým děvčátkem, které stojí a pláče ztracené na rohu ulice ve velkoměstě. Budeme na ni řvát, abychom ji utišili? Okřikneme ji, ať je zticha? Určitě ne. Pokusili bychom se ji utišit a ujistit, že všechno bude dobré. Přesně tak bychom měli zacházet s koněm, který má strach.

John Lyons

Ukázka z knihy:

Jak dostat koně přes potok

Myslím, že lidé, kteří musí s koněm bojovat, aby ho dostali přes menší potok, mají více trpělivosti než já. Já chci strach koně z vody překonat co nejrychleji a tak efektivně, abych se s tímto koněm k tomuto tématu již nikdy nemusel vracet.

Aby se tuto lekci naučil, musí překonat strach z vody. Pro každého, kdo se bojí vody, je dost těžké soustředit se na přebrodění zurčí­cího potoka, když za ním někdo stojí a mlátí ho bičem, aby rychle vodu přešel. Ostruhy a bič u úzkostlivějšího koně vyvolají jen ještě větší strach.

Chceme-li koně přimět k tomu, aby klidně vodou procházel, pak se musíme snažit, aby celé cvičení probíhalo v klidu. Klid je základním předpokladem k tomu, aby kůň poznal, že mu překážka neublíží. Já používám následující metodu k tomu, aby se kůň dostal přes vodu co nejrychleji. Je to jistější a spolehlivější, než ho nutit násilím a kůň pak již s vodou nemá nikdy problémy.

Na začátku si musíme jasně stanovit, co chceme. Pokud nám půjde jen o to, dostat koně přes vodu, pak také můžeme vzít buldozer, k němu koně přivázat a přes potok ho přetáhnout. Tato meto­da se totiž příliš neliší od způsobu, kdy kůň překonává vodu za dru­hým koněm nebo když jezdec sleze a jde před koněm.

Náš cíl je, aby kůň v klidném a pravidelném tempu prošel vodou a aby se pokaždé neodehrával stejný cirkus.

Během tohoto cvičení kůň střídavě stojí na místě nebo jde. Držíme se tří pravidel – lekce musí být bezpečná pro nás, bezpečná pro koně a kůň musí být po skončení lekce ve větší pohodě, než před lekcí. Když se těchto pravidel budeme držet, pomůže nám to udržet naši netrpělivost na uzdě.

Ale pozor – když si stanovíme obecné otázky, dostaneme jen obecné odpovědi. Musíme tedy být konkrétnější. Najdeme si bod na břehu o velikosti asi 15 centimetrů, ze kterého budeme s koněm startovat náš přechod přes vodu. Když jste si zvolili tento bod, už jeho polohu neměňte, i když postupně zjistíte, že není ideální. My jsme se rozhodli – a kůň to ví. Jestliže měníme své názory, pak dáváme koni příležitost, aby o našich požadavcích pochyboval. Dáváme tím koni najevo, že je v pořádku, když si vybere místo sám. To není správné, nechceme, aby se kůň sám rozhodoval, kde bude před potokem stát, musíme tento bod určit sami.

Titulní foto: stock.adobe.com

Autorka je překladatelkou knihy

Komentáře nejsou povoleny.

Vydavatelem časopisu Koně&Lidé a provozovatelem webu www.konealide.cz je společnost Etira s.r.o.