„Do rozhovoru klidně můžeš doplnit, k té otázce, jak se to všechno dá stíhat, že do**** nedá. Můj osobní život je v troskách, ráno vstávám ve čtyři a večer úderem znělky Policie Modravy upadám do kómatu a chlap mě vždycky jen zuje a přikryje,“ přichází zpráva krátce po rozhovoru. Typická Lída Slavíková. Svými texty a ilustracemi ze života koňáka baví své okolí už mnoho let. Kniha Po hlavě do oxeru, kterou vydala loni v září, se tak okamžitě vyšvihla mezi nejprodávanější knihy o koních podzimní sezóny (zdrojem je žebříček www.konskeknihy.cz).
Můj trenér by to popsal jako: „Ten má ale galop, co?“ Měl ho. Vůbec nevím, jak jsme se dostali z lesní cesty. Vůbec nevím, v které fázi jsem ztratila zbytek brýlí, jestli ještě v části „lesní cesta“ nebo až v části „diagonálně napříč zasetým polem“.
úryvek z knihy Po hlavě do oxeru
Mohlo by se zdát, že je to celé nějaká póza nebo kalkul. Jenže když Lídu poznáte osobně, zjistíte, že knižní Lída Slavíková je stejný člověk jako ten, který stojí před vámi. Sama je přitom skromná, vlastně si moc nevěří a nabídku na rozhovor okomentovala otázkou, zda si uvědomuji, že ze stresu dostane ještě průjem a zvracení. Přesto souhlasila.
Já: Budeme se těšit.
Lída: Já teda ne. Bude to pro mě horší než vrtání zubů. No, co už.
Ono krátké konstatování „no, co už“ je mimochodem názvem jedné z kapitol knihy. „Touhle krásnou větou bych charakterizovala veškeré marné snažení lidí, kteří si pořídili koně a v průběhu let zjistili, že to neprobíhá úplně tak, jak si na začátku představovali. Že s tím, jak si to představovali, to nakonec (při vší hrůze) nemá společného lautr vůbec nic,“ konstatuje Lída ve své knize.
Rodinná stáj Slavíkových ve Valči u Hrotovic je na konci obce a dává znát, že tady se sportuje. Lída by ovšem nejspíš řekla, že se o to jenom pokouší. Pár desítek metrů za několika boxy se tyčí jezdecká hala a maminka hlavní stájové jezdkyně projíždí kolem nás na elektrickém valníku. Můj cíl na tomto místě je jasný: potkat legendárního Zrzka.
Jeho upřený výraz nás vítá už z dálky. Čeká, co se bude dít. Navzdory tomu, že už je to plnoletý koník po konci kariéry, se dál snaží dostát své pověsti. „Zrovna dneska zdrhnul z ohrady,“ přivítala mě Lída s tím, že fotit ho budeme spíš u stáje. „Je to závislák,“ konstatovala. Nehledě na jeho výraz v oku jsem stejně požádal o vyvedení koníka za stáj pod stromy, kde bylo lepší prostředí pro fotografování.
Legendární Zrzek, který inspiroval knihu Po hlavě do oxeru, se ve skutečnosti jmenuje La Grande.
Celé trvalo asi dvě minuty. Zrzek předvedl několik otoček, stavění na zadní, a to vše za téměř nepřetržitého řehtání a mého uskakování do bezpečných míst. Nic publikovatelného z té chvilky nevzniklo.
U stáje se Zrzek umoudřil a majitelka s hrdostí zapózovala. Shrnout se to dá parafrází známého reklamního sloganu: Když ho miluješ, není co řešit. Koně jsou zpět v boxech a Lída, s notně vyděšeným a zkroušeným výrazem, usedá ke stolu v nedalekém bytě.
Co je horší, stres z parkuru, nebo stres z rozhovoru?
Záleží, jaký parkur. Je to srovnatelné s tím, z jakého je ti zle. Nezažil jsi někdy parkur, ze kterého by ti bylo zle? Jakože jsi šel z prohlídky a chtěl jsi utéct do lesa, říct trenérovi „neznám tě, nikdy jsem tě neviděl a odcházím“? Neměl jsi někdy pocit, že jdeš na smrt jako gladiátor? (autor rozhovoru aktivně závodil ve stejné době, kdy se po kolbištích pohybovala také Lída Slavíková s klisnou Sorry i se Zrzkem – pozn. red.)
A ptáci zpívali a všechno kvetlo. A zapadající slunce se opíralo do korun stromů. Na poli zůstala výrazná rozrytá stopa, kůň cválal prostorným cvalem do kopce a jezdec mírně krvácel z prokousnutého rtu a ze zalomeného nehtu na prostředníčku.
úryvek z knihy Po hlavě do oxeru
Možná ve chvílích, kdy jsem poprvé jel o stupeň vyšší soutěž. Na druhou stranu strach a tréma je něco, co nás taky žene dopředu, ne?
Do jisté míry. Od určitého stupně strachu je to kontraproduktivní.
A ty jsi někdy z parkuru utekla?
Utekla jsem z tréninku. Tenkrát jsem řekla „Vladimíre, já na to se**, jdu do lesa“ (pod jménem se skrývá Vladimír Tretera, jeden z nejúspěšnějších českých parkurových jezdců – pozn. autora) a šla jsem. Z parkuru jsem neutekla nikdy. To maximálně odcházím, když mě vyzvoní.
A když spadneš, znovu nasedáš, nebo potupně odcházíš po svých?
Záleží, jestli mám brýle a kůň všechny cajky. Ale pokud nemáme polovinu vybavení a nevidím, z věže se nade mnou slitují a nechají mě odejít po svých. Stalo se mi to naštěstí jen dvakrát.
Nemáš na brýlích takovou tu šňůrku vzadu, aby ti nespadly?
To je ti k ničemu, když se brýle rozlomí na čtyřiadvacet součástek. Ptala jsem se na odolnější, ale nemají. Proti Zrzkovi neexistuje nic. Leda nějaká svěcená voda, kůl do srdce, …
Když už jsme začali se Zrzkem, přes tu všechnu hrůzu ho máš stejně ráda, viď?
Kdybych ho neměla ráda, už by tady nebyl. To jediný ho zachránilo od řezníka a překupníka. Nejhorší byl asi čtyř až šestiletý. To na internetu visel několikrát inzerát. Žebra, klíční kost, ruce, prsty, nesčetněkrát zalomený nehty a vyražený zuby – už to ani nepočítám. A brýlí má na svědomí taky nespočet.
Příběhy, které píšeš, jsou – jak sama říkáš – inspirované realitou víc, než by sis sama přála. Proč ještě děláš koně?
To se těžko vysvětluje. Člověk v životě dostane občas talent na něco, k čemu ho až tolik srdce netáhne. V mém případě je to tak, že jsem měla velký talent na hudbu. To, co se na kytaru ostatní učili tři roky, já uměla za deset minut. Naopak všechno, co se týče koní, jsem měla vždycky strašně vydřený. Byla jsem to nemehlo, co furt padalo, ale pokaždý znovu přišlo. Protože jsem koně milovala.
Co na to učitel hudby?
Nesl to těžce. On mě viděl na různých koncertech. Já vždycky přišla na hodinu a měla jsem v sádře třeba ukazováček. Jeho braly mdloby, ale já mu řekla: Pane učiteli, ale s tou zpevněnou částí ty barréčka půjdou líp. Za tři dny jsem přišla a měla jsem v gybsu i prostředníček. Pronesla jsem tehdy památnou větu, že „bez fak***e to už neodehraju“. Tenkrát mi dal ultimátum, že buď kytara, nebo koně.
Takže koně.
Ještě ten den šla kytara na půdu. Je to hrozný paradox. Na to, co mi šlo, jsem se vykašlala, a to, co mi celý život nejde, zkouším znovu a znovu. To, co miluješ, si nevybereš.
A na otázku „Ježíš, to ježdění na koni, to musí být ale strašně romantický, ne?“ se mi tak nějak zvláštně křiví huba. Ale možná to bude tím, že se mi viklají ty přední zuby.
úryvek z knihy Po hlavě do oxeru
Ale ono to není tak, že ti koně nejdou. S klisnou Sorry jste se dvakrát staly mistry Jihomoravské oblasti v parkuru, máš výkonnost stupně S. Takže to nebude tak, že nemáš žádný talent…
Ale to bylo daný mimořádnou blbovzdorností těch koní.
To obvykle říkají ti ostatní, když někdo vyhrává. Že by to ten kůň přeskákal i s pytlem brambor.
Jo. Přesně tak by to bylo i s těmi mými koňmi. Já totiž celý život, kromě Zrzka, jezdila na neuvěřitelně hodných a trpělivých koních, kteří tolerovali moje chyby. Já mám pořád pocit, že se jim musím za něco omlouvat. Jméno Sorry bylo krásně příhodné. Jako kdybych se všem na dekorování omlouvala, že jsem vyhrála zrovna já.
Kéž by mnozí jezdci měli aspoň část tvojí pokory.
Ale to není pokora, to je realita.
Kdo je tvůj životní kůň? Je to Sorry, která ti přinesla spoustu vítězství, nebo spíš Zrzek?
Správně by to měla být Sorry, ale je to Zrzek. A to, přestože nikdy na parkuru nepředvedl nic, za co bych se nemusela stydět a celý život se chová jako Satanovo semeno, zplozenec pekla, vykonavatel Satanovy poslední vůle a je to úplně to nejhorší, co si člověk dokáže představit, a ještě znásobeno desetkrát.
Ale k němu tě to srdce táhne.
Jak už jsem psala v té knížce, když už někoho milujete, milujete ho ne proto, jaký je, ale navzdory tomu, jaký je. To je příběh Zrzka. Když se mě někdo zeptá, jaký je můj životní kůň, v mysli mi vyvstanou všechny ty poháry, které jsme se Sorrynkou vyhrály. A pak je tady jedna maličká ukoptěná mašle, kterou jsme se Zrzkem dostali úplně omylem, když měl zrovna nějaké zatmění a snažil se. Logiku to nemá, vysvětlit to nedokážu, ale můj životní kůň je on…
A taky byl inspirací pro spoustu tvých sloupků, ilustrací a nakonec knížku, kterou jsi vydala a už sbírá úspěchy. Kdy vlastně začalo tvoje kreslení a psaní?
Kreslení postaviček a karikatur se se mnou vleče už od dětství. Ale spíš mi to způsobovalo trable než něco pozitivního. Už na základní škole jsme musela šmirglovat a lakovat lavici, protože jsem malovala karikatury učitelů. Asi největší průšvih byl ve druháku na střední. Na kotelnu školníka jsem namalovala jeho podobiznu a pod to jsme napsali PLEMENNÝ VEPŘ LUDVA, PŘIPOUŠTĚCÍ POPLATEK 500 KČ. Byl si tam tak strašně podobný, že jsem šla do ředitelny.
Tvoje první knížka Po hlavě do oxeru ti ale trable nezpůsobila. Já ti to říkal…
Já se ale fakt bála, že to bude prů**. Jsem moc ráda za všechny, kteří mi píšou, že se jim knížka líbí. Že ji čtou, když je jim mizerně, když se jim něco hodně nepovede, že se jim hned zlepší nálada, že v tom nejsou sami. Hodně mi píšou, že konečně někdo sepsal to, co se lidem běžně děje a že se poznali v každém druhém řádku. Spousta lidí mi psala, jak jim to rozjasnilo den a jedné paní to dokonce rozjasnilo – cituji – za*raný den. Psala mi další paní, že si ji dává na poličku na čestné místo vedle Saturnina a bude to mít jako terapii, když přijdou chmurné chvíle. Nečekala jsem až takové množství pozitivních zpráv. Hrozně moc mě to těší, je to takové pohlazení na duši.
Kde a kdy obvykle tvoříš?
Kdekoliv a kdykoliv, když je čas. Takže třeba i na záchodě. Počkej… to tam nedávej.
Neprodáváš originály, takže záchod nevadí.
To je pravda. Navíc tam většinou kreslím jen skicy. Zkrátka jak je čas a leží vedle mě pastelka, kreslím. Už mi v podstatě nevadí ani hrbolatý povrch a nedostatečný osvětlení.
Na stole je tady opřený tvůj obrázek, kde není kůň, ale pes. Těch taky nemáš málo.
Mám krátkosrsté kolie. Takové Lassie, ale bez srsti. Jezdíme na výstavy a taky jsem začala běhat agility, i když jsem si původně myslela, že si to nechám až na důchod. Překvapilo mě, že na fyzičku je to náročnější, než jet parkur ze sedla.
Věta „dej mu čas“ mi obden zněla v hlavě, zatímco jsem si mezi dveřma do maštale tahala ze spodního prádla kusy kamínků, větviček, bodláčí a jehličí, ačkoli bych přísahala, že lesem se tentokrát nejelo.
úryvek z knihy Po hlavě do oxeru
Jak se to celé dá skloubit s rodinou?
Špatně. Když je sezóna a jsou tréninky, závody a výstavy, tak můj partner občas doma potká takovou zombie. Je to opravdu zlatej chlap, protože jiný by to se mnou nevydržel. Jiný by mě musel zabít, vzít něčím po hlavě. Každý soud by ho za to okamžitě omilostnil, kdyby zjistil, že žil se Slavíkovou. A ještě by ho soudce objal a dal mu tatranku. Už jenom ta domácnost… Je to takový ten stav, že si ve Výměně manželek říkáte, že takový bordel musel narafičit štáb. Mít pět psů v bytě je prostě mazec. Chlupy jsou naprosto všude a já ani nemůžu nic upéct, protože to nemůžu nikomu nabídnout. Četla jsem super hlášku od jednoho chovatele psů. Ptali se ho, jak to dělá doma s chlupy. Řekl jim: Většinu sníme a zbytek unosíme na oblečení.
Už sbíráš příhody na další knihu?
Sbírám, ale neprozradím. Řekněme, že mám jednoho velmi inspirativního koně.
Tak já tě nebudu trápit a počkáme si na to. Nakonec ten rozhovor nebolel, ne?
Ty si fakt myslíš, že bude někoho zajímat?
Říká se, že konec dobrý, všechno dobré. Lída nakonec valacha La Grande skákat naučila, byť ji to stálo mnoho zničených brýlí a návštěv pohotovosti.
Text a foto: Daniel Burda, Zuzana Zvěřinová
Buďte první! Přidejte komentář