Richard III. byl po dva roky anglickým králem a zároveň se o nějakých sto let později stal nejpropracovanější zápornou postavou jedné z nejznámějších tragédií z pera slavného dramatika Williama Shakespeara. Hra s názvem Richard III. napsaná koncem šestnáctého století popisuje vladaře jako chamtivce, který si cestu k trůnu proklestil zákeřnými úskoky a vraždami. Avšak, kolik je na tom pravdy ve srovnání se skutečností?
Je jasné, že výrok, který anglickému králi vložil do úst slavný dramatik, ve skutečnosti nepadl. Hra Richard III. není totiž jako celek ani zdaleka historicky přesná. Protože jsou však Shakespearova díla často známější než historie sama, mohou se někteří z nás domnívat, že výrok, tak jak jej známe (a užíváme) dnes, na bitevním poli Bosworthu skutečně zazněl.
Původ ustáleného spojení „Království za koně!“ je nám znám. Dnes se tato metafora používá v situaci, kdy je člověk natolik zoufalý, že je připraven vzdát se čehokoliv za jednu malichernost, kterou však nutně potřebuje.
Hra s názvem Richard III. pojednává o životě stejnojmenného anglického krále, který za pomoci nájemných vrahů zapříčiní smrt svého vládnoucího bratra Eduarda IV. Vraždu se mu podaří ututlat a stává se tak poručníkem mladého prince, ze nějž má po dobu jeho dospívání vládu převzít. Zanedlouho však zabije i jeho, aby mu v cestě za trvalým vlastnictvím koruny nic nestálo. Pro upevnění svého postavení se ožení s vdovou po Eduardovi, kterou však po čase rovněž nechá zabít. Jeho krátká vláda je natolik zkropena krví nevinných, že se jej Richmond, francouzský hrabě, rozhodne sesadit a dojde tak k válečnému střetu.
V boji, kde Richarda III. pronásledují duše všech zavražděných, nemá anglický panovník štěstí. Jeho kůň jménem Surrey je zastřelen, a Richard tak zvolá dnes již hojně užívané rčení: „Kůň, kůň! Království za koně!“ Nutno však podotknout, že ač přiřkl slavný dramatik králi Richardovi roli sobce, jenž zbaběle prchá z bitvy a nepřátele prosí o odvoz, skutečnost se se slavnou hrou podle dostupných pramenů v nejedné věci rozcházela.
V některých zdrojích je mylně uváděno, že tato slova vyřkl král Richard III. ve své poslední chvilce v bitvě u Bosworthu, kde se na velitelské pozici střetl s Jindřichem Tudorem z rodu Lancasterů. Bitva je považována za vyvrcholení konfliktu známého jako Válka růží, probíhající mezi dvěma rody. Přestože měl anglický král početní převahu bojovníků i koní, kvůli nevýhodnému terénu a zradě některých poddaných bitvu prohrál a na bojišti zemřel. A jelikož se zdroje jeho strany i ty nepřátelské shodují na tom, že do poslední chvíle bojoval statečně, dnes se předpokládá, že slavný výrok mu přiřkl až William Shakespeare, a to více než století po jeho smrti. A proč to vlastně udělal?
Důvodů mohlo být hned několik. Významným důvodem mohla být záminka pro využití tzv. jambijského pentametru, jedním z typů verše zvaného jako blankvers, který má kořeny právě v anglické literatuře. V angličtině totiž tento verš působí velmi přirozeně a není těžké jej vytvořit. Verš je nerýmovaný a vyznačuje se takovým rozvržením přízvučných slabik, aby ve fonetické podobě vznikl specifický rytmus. Právě takový rytmus se objevuje v dramatu, protože dokáže pocitově budovat napětí. A slova, jež podle Shakespeara, častého uživatele blankversu, vyslovil Richard III. před svou smrtí, tento styl dokonale naplňovala.
Za autora blankversu je považován Henry Howard, hrabě ze Surrey. Zajímavé je, že Surrey je v dramatu zároveň jménem Richardova koně.
Moderní historici se také shodují na tom, že rámování Richarda jako zákeřného zbabělce mohlo být vyžadováno ze strany jeho nepřátel, zejména pak Jindřicha Tudora, který usedl na anglický trůn po Richardově smrti. Hra totiž zároveň sleduje Richardův život před bitvou, ale i před dvěma nedokralovanými lety, v době, kdy byl anglickým králem Eduard IV. V té době vynikl Richard jako vojenský velitel a pro svou zemi postupně udělal mnoho věcí, díky nimž si u poddaných vysloužil oblibu. I za Eduardovy vlády ovládal on sám celý sever země, kde panoval poctivě a podporoval i vzdělání a vznik univerzit. Když potom Eduard IV. zemřel, byl Richard ustanoven jako poručník jeho dvěma nezletilým synům, jediným přímým dědicům. Ty však nechal uvěznit v Londýnském Toweru a prohlásil, že svatba zesnulého Eduarda byla nelegitimní, a tedy že se jeho potomci nemohou ani v budoucnu ujmout vlády nad Anglií. Do této role pasoval sám sebe, a to v roce 1483. Mělo se také spekulovat o možnosti, že Eduarda zabil sám Richard, aby se mohl panovníkem stát on sám. Tyto události jistě mohou vytvářet určitý základ pro vykreslení Richarda III. jako padoucha.
Koně byli ve středověké Anglii užitečnými a oceňovanými zvířaty a měli také silnou symboliku. Není tedy divu, že zrovna kůň patřil mezi Shakespearovy oblíbené zvířecí motivy, jež promítal do svých her. ●
Buďte první! Přidejte komentář